Smutný příběh člověka, který po dlouholetém manželství zůstane sám.
Co takovému člověkovi, který je seniorem, poradit? Jak má vyplnit ten prázdný čas? Myšlenky se stále vracejí na celoživotní zážitky a prožití s milovanou osobou (přes 50 let).
Má takový smutná člověk, osamocený, sám chodit jen na procházky, či doma číst a psát na sociální sítě, či na svůj blog?
A co s ostatním volným časem? Vrací se úzkost, mozek - myšlenky mu říkají, že je vše v pořádku. Ale není!!
Smutný člověk leží doma na gauči a najednou příjde na mysl taková vlna jako z oceánu, přeletí přes mozek. Ten mu řekne, že všechno osamění přejde a bude to opět dobré.
Ale za jakou dobu, když navíc nemáte žádného blízkého člověka, který by vám situaci vysvětlil a potěšil vás?
Můžete si si stále říkat, že svět je krásný a dá se žít i bez své milované lásky, ikdyž je to stále křehké a živé.
Vím, že nejlepším řešením na rychlejší zapomínání je práce. Kdo může pracovat, má vyhráno, To je ten nejlepší lék!
Proto přeji každému člověku, aby nezůstal v životě dobrovolně sám. Protože, i když zůstanou vzpomínky na prožitá léta, je to jeho jen malé celoživotní vítězství.
Já jsem měla štěstí, že nás Bůh obdařil dlouholetým 60 letým krásným manželským životem. Sle myšlenky na to, že musíme jednou zůstat každý sám mě děsí!
Komentáře
Okomentovat